Jmenuji se Arthur á la Venison, ale doma mě říkají Venoušek nebo Venda.
Narodil jsem se 4. 4. 2006 v CHS á la Venison. Maminka se jmenovala Angelina Avalon a tatínek Rembrandt od Kukačky
http://venison.wz.cz/vrhA.htm
Takže je naprosto jasné, komu se podobám.
Moc jsem se líbil jednomu klukovi, který v Praze pracoval a měl pocit, že je mu tam smutno, tak si mě koupil. Jenže pak bylo léto a ten kluk měl spoustu aktivit a neměl na mě čas, tak mě dal na hlídání do svého domova do Brna, prý na týden a už jsem tam zůstal napořád.
Moji noví domácí už jednoho morčáka měli. Bydlel v kuchyni, blízko ledničky. Lednička je velká bílá skříň, kde nám rostou všechny pochoutky, na které si jen vzpomeneme. Při každém otevření je třeba se jen pořádně hlasitě přihlásit a oni, lidé, to už nevydrží a vždycky nám něco dají.
Bydlení měl Pacinek (to byl ten můj nový nevlastní brácha) v kuchyni. Boudička akorát pro dvě morčata, když se pořádně rozvalí a výběh do celé kuchyně, no dalo by se i dál, ale to jsme si netroufli. Kuchyň stačila. Honili jsme se, poctivě značkovali, aby bylo jasné komu území patří, z boudičky jsme vystrkovali jeden druhého, občas jsme se i poprali. Našim domácím se to ale moc nelíbilo, tak jsem dostal úplně novou obrovskou vlastní klec. A šel jsem bydlet do ložnice. Tam mě chodil Pacinek navštěvovat tajně, myslím, že se cestou i bál, musel projít celou předsíň a ta byla móóóc dlouhá a pak jsme byli rádi že se vidíme, tak jsme začali pískat a to nás vždy prozradilo. Naštěstí měli ti naši domácí ještě jeden letní byt, vlastně chatu. Tam nás brali vždy sebou a tam jsme si to teprve užívali. Celý den jsme byli spolu a volně, jen na noc jsme chodili odděleně do svých bedýnek. Podnikali jsme s Pacinkem výpravy. Vždy jsem musel Pacina strkat před sebou, aby se tolik nebál. No a já jsem chodil těsně za ním pěkně schovaný. Tam jsem taky poprvé zjistil, že tráva neroste v té bílé skříni v kuchyni, ale úplně jinak. A že jí tam bylo. Pro nás úplné hody. Byli jsme z běhání, jezení a zkoumání všeho možného tak unavení, že jsme se skoro ani neprali. Jenže pak jeden rok na podzim Pacinek onemocněl a umřel. Moji domáci mi to vysvětlili, že byl starší než já a že měl už čas. Tak jsme ho odvezli na ten letní byt , má tam svůj hrobeček a každé jaro na nás čeká.
Mě se pak snažili ubytovat v Pacinkově boudičce v kuchyni, prý tam budu mít víc místa a výběh, ale já jsem si už tak zvykl na svoji klec, že se mi z ní nechtělo. No dokonce jsem se v kuchyni bál a strachy se i počůral. Tak jsem zůstal v kleci. Aspoň spím se svýma milýma domácíma a můžu jim ke spaní v noci hlodat tvrdý chleba a bušit s napáječkou, aby tam nebylo takový ticho.
Teď už ani já nejsem nejmladší, bolí mě nohy, byli jsme u doktora, prý mám artrózu, tak beru léky. Přes den pospávám, večer chodím na televizi na klín. Už ale zase začíná jaro. Moje domácí pěstuje v misce oseníčko, to je dobrůtka. Jen hrozně pomalu roste. Už se nemůžu dočkat té zelené trávy z letního bytu.
Venouškovi se přitížilo, k artroze se přidala ještě bulka pod okem, měl jít na operaci, ale vzhledem k tomu, že stále hubnul, jsme se po poradě s veterinářem rozhodli nechat ho 30. 3.2012 uspat.
