Malá Míša-Fascinate
Po odchodu Venouška jsem vydrhla klec a uklidila ji s přesvědčením, že tím skončil můj chov morčat. Něco mě ale říkalo, že to nebude pravda. Tak asi po 4 dnech sedám k internetu a hledám morčata na prodej. Našla jsem ji celkem rychle. Krasavice „blondýna“ a nebydlí od nás tak daleko. Ještě ten den večer volám chovateli a druhý den jedeme do Tišnova pro ni. Byli jsme seznámeni s rodiči naší vyvolené (oba výstavní – opravdu i na výstavy chodili a pohárků měli moc -
http://www.chsjuras.websnadno.cz/A-H.html - trochu dolů a je tam Fascinate i s bratry) , pak se pan chovatel zeptal, jestli máme nějakou bedýnku nebo něco na ni. Rozesmálo mě to. Tak jsem říkala, že my máme naprosto všechno, co morčata potřebují, jen ne to morče.
Doma jsem Fascinate ubytovala pro začátek v kleci. Byla ještě moc malinká a moc vystrašená. Brávala jsem ji každý den na klín, aby si na nás rychle zvykla. Celkem nám to šlo. Jen jsem si nemohla zvyknout na její jméno, pořád jsem nevěděla, jak jí vlastně říkat, tak nakonec dostala ještě druhé jméno Míša.
Asi po dvou měsících nám už úplně zdomácněla, samozřejmě se hlasitě hlásila o své právo být dobře a často krmena, tak jsme ji začali brávat do kuchyně, kde má větší volnost než zavřená v kleci, aby měla k dostatku potravy taky dostatek pohybu. V kleci byla jen, když jsme nebyli doma. Kuchyň si opravdu oblíbila. Míša byla taková společenská slečna, která má ráda věci na svém místě. Nejlépe to vystihuje obrázek 12, kde není uklizená lopatka. Tu lopatku pak dokázala donekonečna tahat po kuchyni, až jsme byli donuceni dát ji (lopatku)na své místo. V létě jsme ji samozřejmě seznámili i s přírodou, aby věděla, že život se neodehrává jen v naší panelákové kuchyni a jezdila s námi (jako všichni morčíci, co jsme měli) na chatu. Neměla moc zájem někam odcházet, držela se jen u své klece. Asi byla spíš opravdu domácí typ. Na podzim a ke konci roku z ní bylo velmi klidné a hodné morčátko. Když jsem ji dala do křesla, dokázala tam sedět nebo ležet sama i hodinu. Možná to byly už první příznaky nemoci, o které jsme my vůbec netušili, nic nevěděli a ani nikdy neslyšeli.
3.3.2013 jsme uspořádali malou oslavu Míšiných narozenin, ale ona to asi pochopila jako trochu lepší jídlo s trochu větší překážkou v servírování, protože abych ji mohla vyfotit jsem jí talíř se zeleninkou dala doprostřed kuchyně a ona začala odnášet jednotlivé kousky zeleniny do svého domečku. Tak jsem to vzdala a talíř jsem posunula ať se v klidu nají.
Koncem března jsem si všimla, že stále otevírá pusinku, jakoby tam měla něco zapíchnuté. Myslela jsem si, že třeba kousek tvrdého sena nebo nějaké zrníčko, které samo za chvíli vypadne. Když to trvalo několikátý den a já jsem svým laickým vyšetřením nic nezjistila, rozhodli jsme se zajít na veterinu, ať nám od toho „vetřelce“ pomůžou odborníci a ať se už Míša nemusí trápit. Jak moc jsme se zmýlili!!!
Diagnóza byla opravdu krutá a nečekaná. Lékař nám řekl , že je to na 90% fibrózní osteodystrofie, ale určitě to pozná z rentgenu. Ten jsme Míši nechali udělat a bohužel se to potvrdilo. Je to onemocnění, které postihuje hlavně morčata saténová(a to my jsme byli!!) a laicky bych řekla něco jako odvápnění kostí, které bylo i na rentgenu dobře vidět, hlavně na zadních končetinách, lebce a čelistech. Bylo nám vysvětleno, že je to onemocnění velmi bolestivé a neléčitelné..
Přicházeli jsme tam veselí s tím, že nám vlastně nic není a za chvíli jdeme domů a odešli jsme se slzama v očích a s Míšou v černém pytlíčku.
