Emil:venison.freepage.cz

Asi za týden po odchodu naší milé Míši jsem jela z práce a manžel mi volal, že byl ve zverimexu a že tam viděl pěkného, maličkého samečka, ať se na něj jedu podívat. Nechtěla jsem a říkala jsem mu, jestli tam pojedu, tak že ho dovezu domů, jestli to opravdu chce. No samozřejmě, že to chtěl, nechtěl ho koupit sám, nechával to na mě. Ten den bylo opravu škaredě, zima, foukal vítr, žádné jarní počasí. Když jsem vešla do prodejny, hned jsem ho uviděla. Na zemi, v průvanu a s králíkem. Chudáček maličký. A prý od „chovatelky“. Té jsem pak volala a ani nevěděla, kdy se narodil – někdy v únoru, řekla. Tak jsme mu den narození stanovili sami a měl narozeniny stejně se mnou. Emilek před odchytem z akvárka udělal asi 15 koleček, než se podařil odchyt a prý si ho mám pochovat. Tak jsem řekla, že nikoho chovat nebudu, že si ho hned beru a jeli jsme domů. Doma v kleci po Venouškovi a Míše, kterou máme v ložnici se ukázalo, že Emil je opravdu vytrvalý běžec. Každý večer před spaním (tedy naším spaním), jak jsme si lehli a zhasli, tak to začalo. Kolečka v kleci jsme mu počítali jako ovečky před usnutím. I čtyřicetkrát to dokázal oběhnout a pak už bylo slyšet jen chroupání. Vyhládlo mu. Takže dostal jméno podle pana Zátopka – Emil. Zvířátko zase povahově úplně jiné, než všechna naše ostatní před ním. Byl asi nejvíc bojácný. I když byl chován v úplně stejných podmínkách jako Míša, to je v noci a přes den, když nikdo nebyl doma tak v kleci a když jsme přišli domů z práce brávali jsme ho do domečku v kuchyni, ze kterého má možnost vyskočit ven a tím pádem je k dispozici celá kuchyně. Emil v kuchyni nikdy nikam nechodil. Mohli jsme ho nechávat v kuchyni i když jsme nebyli doma. Z domečku vyskakoval jen proto, že jsem mu misku se zrním nechala schválně venku, aby vůbec vyskočil ven. Taky s námi vůbec nemluvil. Všechna naše morčátka na klíně broukala, některá tak hlasitě, že ani televizi nebylo dobře rozumět. Emil nikdy. Hladila jsem ho, mluvila na něj a nic. Ani o jídlo se nikdy nehlásil hlasitým pískáním. Tak jsme si zvykli, že s námi nemluví. Naučit ho jít si pro kousek okurky trvalo taky dost dlouho, nakonec se to povedlo, ale to Emil překonával opravdu velký strach. Zvykli jsme si tedy na malého bojínka, že je takový a už jsme ani nečekali, že by se něco změnilo, vypadal, že je jinak s námi spokojený a to nám stačilo. Asi po roce, když jsme s Emilkem seděli a bylo úplné ticho jsem slyšela, jako by mu při dýchání chrčelo v nose, úplně slaboučce. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo a chuť k jídlu byla stále stejná, tedy velká. Tak jsem ho pozorovala čím dál víc a pečlivěji a už se mně zdálo, že i zrychleně dýchá. Říkala jsem manželovi, že není něco v pořádku, ale nevěděla jsem co, manžel nic nepozoroval a Emil stále dobře baštil a ani jeho chování se nijak nezměnilo. Asi za měsíc manžel řekl, že už se mnou není k vydržení a že zajedeme na veterinu, aby se na Emila podívali, jestli tedy je v pořádku nebo ne. Emil byl prohlédnut a přesto, že jsem říkala, že jinak dýchá, rychleji a trošičku chrčí, tak nám bylo řečeno, že má dech úplně čistý. Jediné, co by snad bylo, že má větry a při promačkávání břicha Emil poprvé zakvičel. Emil byl prohlášen za zdravého a jeli jsme domů. Já jako paranoidní a Emil jako hypochondr. Bylo mi to jedno, hlavně, že vše dobře dopadlo, myslela jsem si. Jeden den, přesně za týden od návštěvy zvěrolékaře Emil přestal jíst, večer, když jsem ho brala na klín, měl ochablé svaly, byl jako hadrová panenka a do rána nám zemřel. Tak následující den jsme vezli dalšího morčíka na náš morčecí hřbitůvek. A zhruba po roce jsme zase tam, kde loni….